Finta na organizmus vyšla, spal jsem 6 hodin jak mimino. Hodinky přetočeny.
Ráno už jsme museli sbalit kuférky a s plnou polní v autobuse jsme vyrazili do přírodní rezervace Seongsan patřící do přírodních rezervací UNESCO a také na seznam sedmi přírodních divů světa. Kráter vysoký asi 250 metrů jsme nejdřív poctivě ofotili z vyhlídky přes pláž. Původně to byl samostatný ostrov ale jedn z lávových proudů jej kdysi propojil s pevninou a degradoval jej tak na pouhý parazitický kráter. Což nic nemění na tom, že už zdálky byl pěkný - místní jej považují za nejkrásnější místo ostrova. Ale už cestou jsme si mohli více užít krajinu. Jeli jsem po okružní cestě, vpravo do vnitrozemí byla spousta zelených kuželovitých kopečků, očividně sopečného původu - podobné tvary jsou k vidění na Velikonočním ostrově či na Azorách. Vyfotit se mi to moc nepovedlo. A směrem k moři se naopak střídala malá zeleninová políčka ohrazená metrovými zítkami z černého sopečného kamene. Opět připomínka Azor nebo (prý - nebyl jsem) Irska. V každém případě pěkné.
Samotná turistika na kopec je samozřejmě pěkně po asijsku dokonale zorganizována. Jednosměrný chodník široký několik metrů sestavený z kvalitních prken se vinul až na hranu okrouhlého kráteru, kde byla opravdu pěkná vyhlídka na okrouhlý kráter. Na Nový rok prý tam čekávají na východ slunce.
Další zastávka byla pár minut odtud - nově postavené muzeum lovkyň mořských plodů. Ženy potápěčky jsou významnou součástí místní historie a kultury. Bez jakýchkoli přístrojů, vyzbrojeny jen jednoduchými nástroji se potápějí už po staletí za obživou a teprve v posledních desetiletích patří do jejich výstroje neoprenový oblek a potápěčské brýle. Zároveň tyto statečné ženy patřily i k předním bojovnicím proti japonské okupaci v první polovině minulého století. Muzeum ukazovalo jejich zvyky, dovednosti, nástroje. Moc pěkné.
Poslední zastávka na ostrově byla samozřejmě na jídlo. V rybí restauraci nám naservírovali vynikající uzenou makrelu - jen tlustá Maďarka ryby nepožívající dostala pěkně prorostlé prasemaso. Podařilo se mi k mému údivu obrat rybku hůlkami úplně dohola, až jsem si vysloužil pochvalu paní průvodkyně ;-)
A to už byl opravdu konec na ostrově Čedžu. Chtěl bych se sem vrátit. S kolem.
Přelet na pevninu do Busanu vzal necelou hodinu, ovšem další hodinu a půl jsme se zácpou ploužili k večeři. Busan je druhé největší město Koreje (3 mil. ob.) a mně došlo, že po relativním poklidu Čedžu už se nám bude brzy stýskat. Dopřáli nám "západní" jídlo (ach jo) v 31.patře nového hotelu Hyatt. Předkrmový losos ok, medailonky po italsku taky, ale... v kontextu předcházejících jídel to bylo nejslabší, co jsme tu měli. Na přímý dotaz jsem toto diplomaticky sdělil i průvodkyni. Čímž jsme se dostali ke vztahu ke Koreji, Korean Ambassador Cupu v Praze, baduku, Lukášově pobytu v Koreji a ve finále i k mému výletu do KLDR. Se zjevným zájmem si odtud prohlédla i moje fotky v tabletu.
Ubytovali mne ve 29.patře hotelu Seacloud, vyhlídka na moderní nábřeží a pláž je moc pěkná, Vyšel jsem si po promenádě ještě udělat pár fotek.
Žádné komentáře:
Okomentovat